Krása mezi strunami

Krása mezi strunami

Lidem předávám hlavně lásku k hudbě, říká cellistka Terezie Kovalová.

Redakce
KategoriePeople

„Nejmladšímu žákovi je šest, nejstaršímu přes třicet let, hra na hudební nástroj je přínosná v rozvoji našeho myšlení, souvisí i se socializací v době dospívání,“ říká cellistka Terezie Kovalová, která hru na cello také učí. Kromě koncertních sálů ji můžete vidět na přehlídkových molech nebo v módních magazínech. Jaký mají podle Terezie mladí lidé vztah k hudbě, co ji fascinuje na sci-fi a jakou módu ráda nosí?

Jako violoncellistka a zpěvačka pracuješ s různými muzikanty a na žánrově pestrých projektech. S Adamem Vopičkou tvoříš duo Calm Season, spolupracovala jsi s Borisem Carloffem, Vladivojnou La Chiou, Jarkem Nohavicou, kapelou Republic of Two a mnoha dalšími. Jaká hudba tě aktuálně zaměstnává?
Před Vánocemi jsme dělali velký koncert s Calm Season v Paláci Akropolis v rozšířeném obsazení, jinak stále koncertuji s Vladivojnou. Čerstvě vzniklo nové seskupení pod taktovkou Aid Kida, kdy v menší skupině hrajeme živý soundtrack k vybranému filmu, prozatím se věnujeme Divoké planetě, kultovnímu animovanému francouzsko – československému scifi snímku.No a stále jezdím s Vivaldiannem, v tuto chvíli máme za sebou šňůru koncertů v Bělorusku, Turecku a Izraeli a ještě nás letos čeká Německo. Během příštího roku má autor Michal Dvořák velké plány, jsem velmi zvědavá, co se bude ještě dít.

S kterým hudebníkem nebo hudebnicí bys ráda někdy v budoucnu stála na pódiu a koncertovala?
Rozhodně bych neodolala Susan Sundfor, už nějakou chvíli je to moje favoritka. Dokonce jsem už byla v procesu kontaktování jejího managementu, když měla vystoupit na Colours of Ostrava, ale zjistila jsem, že se naše časy kryly s vystoupením Calm Season, tudíž se to vyřešilo samo. Rozhodně bych byla v absolutním obláčku štěstí, kdybych si mohla někdy zajamovat třeba s Massive Attack nebo Woodkidem, ale to je spíš krásný sen.

Jak se ti daří při takovém množství projektů, na kterých ses podílela nebo podílíš, držet koncentraci? Nerozrušuje tě časté střídání těles, skupin, žánrů?
No, když je toho hodně, což se stává, člověku to někdy dá zabrat, obzlášť když má být nějak zásadně kreativní. Ale jsem s tím absolutně spokojená, člověk se vůbec nemůže nudit, pořád je co objevovat.

Jaké místo zaujímá v tvé hudební kariéře klasika? Při výčtu spoluprací s muzikanty, kteří spadají do ranku pop nebo indie music, se může zdát, že jí příliš prostoru nevěnuješ…
Je fakt, že jsem poslední roky odsunula klasiku na vedlejší kolej. Není to ani tak proto, že by mě to nebavilo, ale možná jsem jen měla problém v tom, jak někteří lidé vidí způsob interpretace a mě baví mít svoje pravidla. Navíc jsem roky soutěžila a tak jsem si chtěla prostě dát pauzu, ale už s Vivaldiannem se ke klasice vracím a momentálně řeším nějaké možnosti s Jardou Svěceným, což pokud vyjde, rozhodně si klasickou hudbu zase dám. Každopádně uvidíme, co se bude dít.

Jakou úroveň má podle tebe česká pop music ve srovnání se zahraničím?
Myslím si, že úroveň tady rozhodně je, máme spoustu zajímavých interpretů, z té popové kategorie si myslím, že je momentálně zajímavý vývoj třeba Mikoláše Josefa, Thoma Artwaye nebo Lenny. Otázkou je, jak velké části z toho zajímavého se reálně podaří se stabilně prodrat do mainstreamového proudu. I když už existuje možnost šíření po síti, což bude nabývat na síle i v kontextu mladé generace, která už nic jiného nezná a nezajímají ji staré způsoby, pořád cítím sílu českého rádia, které mi přijde bohužel občas trochu netečné k našemu výkvětu.

V jednom z rozhovorů jsi zmínila, že tvojí metou je pokoření rekordu baskytaristy Jaca Pastoria, který za svůj život nahrál padesát desek. V jaké fázi je tenhle projekt teď a proč tě k němu inspiroval zrovna Jaco?
S Pastoriem a jeho tvorbou jsem se seznámila ve vztahu s člověkem, který ho velmi obdivoval. Říkala jsem si, jak by to bylo super mu sehnat celou diskografii a díky tomu jsem narazila na to, že obsahovala oněch 50 kusů, ať už přímo jeho desek, nebo spoluprací. A tak jsem ho začala poslouchat a dost jsem se nadchla pro jeho muzikanství. Mým absolutním favoritem je píseň Birdland od superkapely Weather Report. A postupem času, když už jsem nějaké desky sama nahrála, jsem si říkala, že bych to mohla vlastně překonat, mít to jako nějaký osobní cíl, protože většinou osobní cíle moc neřeším a občas je dobré si nějaký určit. Momentálně jsem myslím na čísle 44.

Jak ses vlastně dostala ke hře na cello?
Za to může moje máma. Chodila jsem na klavír, ale v určitém momentě mi to přestalo jít, což máma naštěstí zaregistrovala. Tak jsem zkusila přesedlat na violoncello a tam už to šlo.

Hru na cello také vyučuješ. Kdo se může stát tvým žákem a co se svým studentům snažíš předat?
Žákem se může stát každý, kdo projde přijímacím pohovorem na ZUŠ Charlotty Masarykové. Mám žáky různého věku, nemladšímu je šest a nejstaršímu přes třicet let. A co se snažím předat, to je hrozně těžké říct, vyzní to asi trochu klišovitě, ale snažím se asi předat lásku k hudbě jako takové, aby je to hlavně bavilo, naučili se nové věci a cítili se sami ze sebe dobře, když se jim daří. Mimo jiné je samozřejmě hra na nástroj pro člověka velmi přínosná v kontextu s rozvíjením našeho myšlení i například se socializací v době dospívání. Všechno se ale děje za předpokladu, že to dítě chce dělat. Nerada nutím děti dělat něco, co nechtějí, a tudíž, pokud k tomu dojde, vyzvu je, aby si to samy rozmyslely, přece jen, je to jejich volný čas.

Jaký mají podle tebe mladí lidé vztah k hudbě? Neptám se pochopitelně jen na klasickou hudbu, i když ty osobně ses angažovala v projektu Vivaldianno, jehož cílem bylo přiblížit klasiku právě mladší generaci…
Já vlastně nevím. I přesto, že sama čučím do telefonů a tabletů, nějak se mi zatím nedaří číst nastupující generaci, která ten čumák v technologiích má opravdu pořád. Ta moje nebo přibližně moje generace vykazuje velký zájem o to, jakou hudbu poslouchají, ale to je můj okruh lidí, člověk kolem sebe sdružuje podobně smýšlející lidi. Ráda si myslím, že hudba bude vždy pro lidi důležitá. Obzvlášť když sama pomyslím, kolik důležitých chvil z mého života je těsně provázaných s nějakou písničkou.



Foto: Andrea Sovová


Od mala jsi velkou fanynkou sci-fi a fantasy. Čím tě přitahují právě tyto žánry?
Hádám, že to bude souviset s možnostmi, jejich barevností a nekonečností. Už jako dítě jsem měla docela představivost, pořád jsem vymýšlela blbosti, mojí velkou zálibou byla velká krabice lega, pořád jsem něco stavěla. Tyto žánry mají nádech něčeho jiného, často si to pak přenáším do snů. Docela zábava, i když třeba Vetřelce ve snu úplně nepotřebuju.

Dočetla jsem se, že máš doma mistra Yodu ze Star Wars v životní velikosti. Jaké bizarnosti z oblasti sci-fi a fantasy ještě ukrývá tvůj byt?
Zas tolik toho není. Mám pár figurek, rozhodně se pyšním nyní již kompletním triem – katanou, wakizashi a tanto, samurajskými meči. Jinak třeba figurka Vetřelce, plyšový R2D2, jeden z kamenů z Pátého elementu, malý světelný meč a tak. Prostě byt hrdého geeka.

Máš nějaký tip pro čtenáře, co tě ze sci-fi nebo fantasy aktuálně baví, ať už z oblasti literatury, filmu, herního světa atd.?
Čtenářům komiksu rozhodně doporučuji Transmetropolitan, novinář Spider Jerusalem kriticky hodnotí svět budoucnosti. Mým dlouholetým favoritem z kategorie New weird je Neil Gaiman. Už zfilmovali jeho knihy Koralina a Hvězdný prach, ale rozhodně doporučuji komiks Sandman a jeho prvotinu Nikdykde. Scifi fanoušky určitě pobaví knihy Sergeje Ljukjaněnka, ať už věnované space opeře či životu v síťi. Totální geekovina je Ready player n.1. Už to dokonce chtějí zfilmovat, těším se jak malá. Nedám dopustit na divnoknihy China Mievilla, ač mi to někdy trvá přečíst. Jeho Nádraží perdido na mě dýchlo hororovou tématikou stvořenou v neskutečném fiktivním světě. A jako třešničku doporučuji roztomile satirickou knihu o konci světa – Dobrá znamení, které jsem po delší době otevřela, spolupráce Terryho Pratcheta a Neila Gaimana.


Foto: Julie Brass


Poslední dobou se pravidelně objevuješ na módních molech, fotíš atd. Jak ses dostala k modelingu? Co tě na něm rozčiluje a co naopak baví?
To je docela dlouhý příběh, který obsahuje hodně shozených kil a nešťastných let dospívání, než mi došlo, že určitý typ těla nikdy mít nebudu. Pak jsem začala fotit díky tomu, co dělám a všimla si mě jedna agentura. V současné chvíli jsem šťastně v rodině Mango Models a jsem na to hrdá. Baví mě na tom to, že jsou ze mě schopni udělat opravdu různorodé ženy. Je to někdy až fascinující, obzvlášť, když se jedná o něco artovějšího, což byl případ focení Soffa magazínu z Alžbětou Jungrovou, který před pár dny vyšel. Ani nevím, jestli mě na tom něco rozčiluje. Možná, že díky tomu, že to nedělám tak často a nemám to jako svou hlavní práci, nějak nevnímám ty negativa. Jen k tomu dodám, že lidé většinou neví, že práce modelky může být pěkně náročná, ale každá práce má svoje.

Jaký máš vztah k módě? Co ráda nosíš a podle čeho si módu vybíráš?
Módu miluju, baví mě to sledovat, neřeším to nějak často, ale baví mě, když je někdo opravdu dobře oblečený, nebo když mám možnost si na sebe vzít něco od návrhářů, něco, co se mi opravdu líbí. Je to jistým způsobem velmi povrchní zábava, ale smyslů máme povícero a člověku dělá dobře, když se dívá na něco, co mu přijde estetické, ať už je to nádhera lesa, nebo skvělý editorial nebo přehlídka. Co nosím přímo já se odvíjí hodně od toho, jak moc jsem v pohybu. Většinu času volím komfort, například si až nesmyslně ujíždím na huňatých ponožkách. Když jsem unavená a pořádně nespím, tak někam nakráčím třeba v kostýmku, ale v botách mě hřejí ty měkoučké věci do postele. Ujíždím si na černé, šedé, začala mě hodně bavit vínová. Vím, že jsem dost výrazná sama o sobě, tak se vlastně snažím na sebe už moc neupozorňovat.

Na jakou pracovní nabídku bys nikdy nekývla? Ať už jde o hudbu nebo modeling…
Tuhle otázku už jsem jednou dostala a moje odpověď tenkrát zněla Kabát a Osmany Laffita. Dokonce se mě pak i na rozhovoru v rádiu ptali, jestli jsem to opravdu řekla, což mě překvapilo. Beru to tak, že jsou lidi, jejichž práce mi nic neříká a neoslovuje mě, stejně jako moje práce neříká nic zase jiným lidem a to většinou poznám až ve chvíli, kdy se s jejich prací seznámím. U dvou výše zmíněných příkladů ke spolupráci jednoduše nemám důvod. Každý má nějaké věci, které nemusí, ale to většinou řeší až ve chvíli, kdy se to děje.


Foto: Julie Brass